Příběh klientky

 

Jsem pod hladinou vody a dívám se nahoru, za sluncem, které svými paprsky prosvětluje hloubku. Jsem žena s ploutví místo nohou a radostně si plavu a kochám se tím světlem.

Pozoruji, se zvědavostí, připlouvající lodě. Bachraté koráby s množstvím pádel a bílými plachtami, které se nadouvají větrem jako prádlo pověšené na šňůře… Ale o tom nic nevím. Jsem žena – ryba.

Můj otec, pán moře, je připravený zasáhnout. Chráníme hladinu a náš svět. Nic nesmí proniknout a nahlédnout do našeho světa.

První loď se obrací na bok a veškerý náklad se sype dolů, na dno. Jsou to sudy a mnoho třpytivých věciček. Je to krásné, ale těch lodí je mi líto. Tak hezky se pohupovaly na hladině. Nevidím žádného člověka, jen naši muži drží nepřetržitě hlídku.

Občas vystoupím na břeh. Jak se dotknu písku, ploutev mi zmizí a na pevninu vystupuje nahá štíhlá žena s vlasy dlouhými pod zadek. Pod vodou i na souši mám na sobě množství náhrdelníků. Je jich hodně, jsou různé délky, jsou zlaté a lesknou se.

Je noc, svítí hvězdy a já zpívám. Slyším nádhernou hudbu a je mi tu krásně.

Hádám se s otcem. Zjistila jsem, že můj úkol je přitáhnout lodě. Ty lodě, které moji „lidé“ potom potopí. Já nevěděla, že to způsobuji, že mám na tom podíl! Proč jsem to nevěděla dříve? Je mi z toho smutno a zlobím se. Nechci to dělat!

Rozhoduji se, že opustím svůj vodní svět. Vystoupím na břeh a zaříkám se, že už nikdy nebudu zpívat. Nikdy už nevypustím zvuk ze svého hrdla. Nechci ničit a působit zkázu. Chci pomáhat lidem. Jsem na ostrově. Sama. Můj národ, mí „lidé“, žijí stále pod vodou. Vím o nich, čekají na mě, ale já do vody již nikdy nevkročím. Nikdy již nebudu mít ploutev. Žiji sama na pevnině. V ústraní jsem si vytvořila chýši a něco míchám. Neničím. Můj život je velmi dlouhý. Možná až příliš.

Když se blíží má chvíle, jdu na břeh. Dívám se do vody a v její blízkosti umírám. Dívám se na tělo stařeny, které vlna smetla a bere ho do hlubin. Sleduji to tělo, jak klesá ke dnu, jak se tam pomalu snáší a vím, že tam na něj čekají mí lidé. Pak již nic nevidím a mizím z tohoto života. 

 

 

V dalším životě se vidím jako mladá žena. Velmi mladá žena, která běží lesem a za sebou má rytíře na koních, kteří ji chtějí dohnat. Je to její družina. Skupina rytířů, kteří ji mají chránit a dopravit bezpečně do hradu, kde se má stát ženou pána kraje. Ona je tolik mladá a rozpustilá a nechce stále sedět na koni a poslušně jet někam, kde to nezná. Ale je to důležité kvůli jejímu bezpečí, posílá ji tam otec.

Jeden z rytířů ji dohání, chytá ji kolem pasu a usazuje ji na koně před sebe. Baví ji ho zlobit. On o ni pečuje. Na noc vždy vyrobí stříšku z plachty, kde se ona uloží a on jí nosí jídlo a chrání proti chladu. Ráda se na něj dívá. Ráda ho škádlí a ráda by si hrála. Občas se dívají sobě do očí. Chtěla by víc, ale ona sama neví, co to má být. Jenom ví, že nechce na cizí hrad a stát se ženou cizího muže. Raději by zůstala s rytířem. Zná ho.

Jsou na hradě. On ji předá pánovi a odjíždějí. Je jako věc, která nesmí mít vlastní vůli. Ještě naposledy se na sebe dívají, a pak zmizí.

Pán je vlídný, stává se jí přítelem. Mají spolu děti a klidný život. Starají se o svůj kraj a lid, který v něm žije.

Její život je naplněný. Lidé ji mají rádi, sloužící se o ni věrně starají a nic by jí nechybělo nebýt jedné vzpomínky na chvíli z mládí. Na chvíli, než se stala paní hradu.

Umírá. Její muž zemřel již před časem. Její dospělé děti jsou u její velké dřevěné postele a loučí se s ní. Umírá klidná a smířená. Je jí dobře, protože život nebyl prázdný a promarněný. Jen si s sebou nese vzpomínku na jednoho rytíře.

Vzpomínku na muže, který neudělal vůbec nic, aby ji získal. Zlobila se na toho muže, který promarnil svoji šanci a neudělal z ní jeho ženu. Ví, že byla bláhová, a tak moc mladá. Přesto, ta vzpomínka je silná. Nese si odmítnutí. Chtěla být jeho královnou, paní jeho života a přitom cítí jak je zraněné její ženství.